Na
novém působišti byly těžké podmínky. Kromě jiného zde
neexistovala městská doprava. P. Matulewicz veškerý svůj čas věnoval
ze začátku zařizování domu a vedení noviciátu. Jelikož měl k
dispozici rozlehlý objekt a viděl ve městě hodně opuštěných dětí,
zatoužil pro ně zorganizovat pomoc. Otevřel mateřskou školku s částečným
stravováním, posléze s pomocí sester Jména Ježíš uvedl do pohybu
kurzy šití pro dívky z okolí, konečně nahlásil na Úřadě města
Varšavy úmysl otevření Domova (sirotčince) pro 200 dětí. Od té
doby veškerý svůj čas věnoval úsilí o získávání nábytku,
potravin a oblečení pro děti. V roce 1916 otevřel v sitotčinci školu,
kterou postupně přeformoval na velký výchovný ústav. Ve stejné době
získává pro mariány druhý kostel zasvěcený Jménu Ježíš. V první,
po mnoha letech veřejně oslavovaný státní svátek - Královny Polské
koruny 3.5.1916, vedl P. Matulewicz početnou pouť z nedávno otevřeného
kostelíka na Marymoncie do kostela na Bielanach.
Generál
mariánů, zvaný všeobecně „knězem profesorem“ je stejně dobře
známý jak církevní vrchnosti tak světské vládě a jimi vysoce
hodnocený. Úřad města ho jmenuje do městského zastupitelstva a svěřuje
mu komisi pro péči o děti. Biskupové jej v roce 1917 povolávají do
komise řeholních záležitostí. Z titulu svého úřadu koná vizitace
v početných ženských shromážděních. Koncem června téhož roku předsedá
celostátnímu srazu kněží katechetů. Poslední zimu tráví v Praze
(Varšavská čtvrť), kde pomáhá P. Łysikovi
ve spravování Domu práce pro chlapce, který shromáždění obdrželo
v roce 1917. Přes svoji různorodou činnost P. Matulewicz řídí neustále
se rozšiřující kongregaci, komunikuje s mariány na Litvě, ve Švýcarsku
i v Americe. Stojí za povšimnutí, že nejvíce sil a času věnoval
zorganizování polské provincie, kterou první čtyři roky osobně
formoval. Snaží se také navázat osobní kontakt s mariány na Litvě,
který se mu podařil až v roce 1918. 1.3. odjel z Varšavy do Kovna, kde
vedl několik exercicií. Odtamtud se odebírá do Mariampolu a probouzí
k životu před několika lety zrušený mariánský klášter. Posléze v
něm otevírá noviciát. Když vidí, jak v jeho vlasti velmi schází kláštery,
zakládá v Mariampolu Shromáždění chudých sester od Neposkvrněného
početí. Nejdůležitějším posláním se pro ně stává péče o
sirotky a chudé. Když se dozvěděl, že má být jmenován Vilenským
biskupem, bránil se, jak jen dovedl. Byl přesvědčen, že má pracovat
pouze pro Kongregaci. Snažil se o změnu tohoto rozhodnutí u všech možných
církevních autorit, ovšem marně
a tak 28.10.1918 obdržel v Mariampolu od apoštolského vizitátora
Achillese Rattiho nominaci na vilenského ordináře. Ten na všechny
prosby mariánů, aby P. Matulewicz nebyl jmenován biskupem řekl: „To
vše dokazuje, že jsme vybrali dobře, ať vám to je potěchou.“
Konsekrace nového biskupa se konala v katedrále v Kovně.
Abychom si mohli dobře představit
situaci v diecézi, jak duchovní, tak organizační a materiální, musíme
vzpomenout na dlouhé období ruské okupace, zvláště pak 50 let carské
politiky nepřátelské vůči církvi, také na to, že už 40 let nebylo
v diecézi biskupa a na několik let zuřící válku.
Biskup Matulewicz v prvních
letech své vlády viděl ve Vilně a na území diecéze střídající
se vojska Německá, Ruská, Litevská a Polská. Zuřila také válka národnostní,
jelikož v diecézi žili Poláci, Litevci, Bělorusi Němci a jiné menšiny.
Válka mezi nimi zuřila před nástupem biskupa Matulewicze,
také po jeho odchodu. Ale po osvobození z ruské okupace se stala
silnější. Biskup se neangažoval v žádných politických rozepřích
a totéž vyžadoval od kněží. Stejně nakládal se všemi národnostmi
a snažil se být vůči všem spravedlivý. Přes veškeré snahy se všem
nezalíbil. Nejostřeji jej kritizovali polské politické strany. Dosáhli
nakonec i toho, že se vláda snažila biskupa Matulewicze z Vilna
odvolat. Nebylo to ovšem snadné, protože nedisponovala žádnými důkazy,
které by před Apoštolským stolcem mluvily proti biskupovi. Důvodem
tohoto negativního vztahu k biskupovi byl jeho litevský původ a rozhodné
odmítnutí zneužít svou pozici a autoritu k politickým cílům. Přes
veškeré těžkosti a nesnáze plnil své povinnosti. Pečoval zvláště
o vzdělání duchovenstva jak v semináři, tak i na univerzitách, kam
kněze posílal. Nebylo mu lhostejné fungování kurie a administrace,
proto vydal podrobné předpisy týkající se úkolů děkanů. Neúnavně
prováděl vizitace v diecézi, nezřídka navštěvoval farnosti, ve kterých
lidi neviděli biskupa od lednového povstání. Zvláštní pozornosti
biskupa se těšily řády úplně zpustošené carským režimem. Biskup
otevírá četné kláštery, do kterých se řeholníci rekrutují, hlavně
z jižního Polska. Touží, aby pracovali pro všechny bez národnostních
rozdílů. Snaží se nalézat kněžská a řeholní povolání u místních
a přeje si, aby pracovali mezi svými rodáky. Když nastupoval, nebyli v
diecézi žádní řeholníci, když ji po sedmi letech opouštěl, bylo
jich téměř třista. V letech 1923-24 založil v Drui Shromáždění
sester služebnic Ježíše v eucharistii a pověřil je osvětovou a náboženskou
prací mezi místními děvčaty. V diecézi vzkvétala charitativní práce,
které bylo velice zapotřebí v období válek a ničení. Nesouhlasil se
zavřením sirotčince v Trynopolu, naopak jej zahrnul svou mimořádnou
starostlivostí. Podpořil také finančně otevření jiného domova ve
Vilně, který byl určen zejména nekatolíkům. Hojně pomáhal zástupům
potřebných bez ohledu na jejich národnost a vyznání. Skrze jeho ruce
procházela papežská pomoc pro přilehlé diecéze.
