home

erb I Zakladatel I Obnovitel I Mučednici I mariáni v Brumově I odkazyposlání

 

 

WWW
mariánů
v zahraničí 

Itálie

U.S.A

Polsko

Německo

Brasilie

Rwanda

Kamerun

 
Hradek - ČR 

Blahoslavení mariánští mučednici z Rosice


 bl. Jiří Matulevič

Mým heslem bude: 
 ve všem hledat Boha, všechno dělat pro větší slávu Boží, do všeho vnášet božího Ducha a všechno nechat Duchem božím prostoupit.

Bůh a jeho chvála
ať je centrem
celého mého života,osou, kolem které se budou točit všechny mé myšlenky, city, žádosti a skutky.

Blahoslavený Antoni Leszczevicz

Narodil se 30. září 1890 v Abramowszczyźnie ve farnosti Wojstom ve Wilenské diecézi.

V roce 1909 vstoupil do semináře arcidiecéze mohylevské v Petrohradě. Kněžské svěcení obdržel 13. dubna 1914. Přes rok byl kaplanem v Irkutsku, potom dva roky v Czycie a v roce 1917 obdržel vikariát v Harbinie, kde se zpočátku zdržoval mezi Poláky  ve vesnici Mandżurija, a od roku 1920 v Harbinie v polské farnosti sv. Stanislava. Učil náboženství a latinu ve škole ruské a polské. V roce 1924 byl jmenován farářem nové farnosti pro Poláky sv. Jozafata. Vybudoval kostel a faru. Otevřel sirotčinec a školu pro chudé děti a pomáhal potřebným.

V roce 1937 opustil Harbin. Přes Tokio a Řím se vrátil do Polska, kde vstoupil do Kongregace kněží mariánů. 13. června 1939 po noviciátu ve Skórcu složil řeholní sliby. Shodně se svým přáním jel do kláštera v Drui na Wilenszczyźnie, aby se věnoval pastoraci a hospodářským záležitostem a vyučování na gymnáziu. V září 1939 Drui obsadili bolševici a v červenci 1941 Němci.

Zakrátko se stal představeným misie za Dźwinou, na bývalém sovětském území, kde se skupinou kněží mariánů a sester eucharistek hlásali evangelium. V době, kdy Němci začali postupně vyvražďovat obyvatele v oblasti partyzánského odboje, zůstal dobrovolně s věřícími a zároveň s nimi byl upálen 17. února 1943 v kostele v Rosicy.

Jako kněz byl horlivý, ochotný při službě jiným, všemi oblíbený a pro všechny autoritou.

Blahoslavený Jiří Kaszyra

Narodil se 4. dubna 1904 v Alexandrově v Bělorusku pravoslavným rodičům. Matka přijala řím-kat víru v roce 1907. Jerzy po smrti rodičů vyrůstal u sourozenců.  22. října 1922 také přijal katolickou víru. O rok později se přihlásil do gymnázia kněží mariánů v Drui. Po noviciátě - 2. srpna 1926 - složil řeholní sliby. Odmaturoval v roce 1929 a poté studoval filozofii v Římě a teologii ve Wilně, kde byl 20. června 1935 vysvěcen na kněze. Přes rok byl představeným mariánských bohoslovců ve Wilně. Dále pracoval dva roky jako učitel na gymnáziu a vychovatel řeholní mládeže v Drui. V roce 1938 se stal představeným kláštera Raśnie na Polesiu. Po obsazení bolševiky se v září 1939 vydal do Litvy. V červenci 1942 se přepravil z Litvy do Drui. Odtud na výzvu P. Leszczewicze přicestoval do Rosice, kde se společně věnovali misijní činnosti, dorozumívajíce se podle potřeby  polsky, bělorusky nebo rusky.

Při německé kárné výpravě na území partyzánského odboje P. Kaszyra zůstal dobrovolně se zajatými lidmi, kde vykonával kněžské služby a povzbuzoval je. Spolu s nimi byl upálen v Rosicy 18. února 1943.

P Kaszyra byl pokorný, neobyčejně pracovitý, oblíbený okolím. Byl také vzorným řeholníkem, ve společenství obětavý. Je vzorem dobrého soužití a porozumění mezi katolíky a pravoslavnými.

Mariáni v Rosici

Rosica - běloruská vesnice za řekou Dźwinou, ve které dnes žije asi 4000 lidí, většinou pravoslavných. Nápisy v polštině na hřbitovních pomnících svědčí o tom, že místo bylo dříve polské. Do roku 1943 byli v Rosici převážně katolíci, což dokazuje kostel; jeho velikost, oltáře, zvony. Kostel postavil hrabě Lopusiński, jehož panství - Saryja - bylo vzdáleno 6 km od Rosice. Stavbu kostela podporovali také zámožnější obyvatelé Rosice a okolní polští šlechtici např. Warszu, Reutt; kostel byl vybudován v roce 1913.

Mariáni zde začali své misijní poslání v roce 1941, když předtím byla církev pronásledována komunistickou vládou. V tomto roce, když Němci napadli Sovětský svaz a fronta postupovala na východ, několik mariánů se vydalo za řeku Dzvinu, m.j. kněží Antoni Lesczewicz, Feliks Czeczott a Henryk Tomaszewski a potom P. Jerzy Kaszyra a 16 sester eucharistek. Otevřeli pozamykané kostely a kaple, vyučovali náboženství,udělovali svátosti. V roce 1942 se zvýšila činnost radeckých partyzánů, které podporovalo místní obyvatelstvo. Před Božím Narozením P Leszczewicz - představený misie - měl předtuchu, že v krátké době dojde ke kárné výpravě, která by potrestala obyvatelstvo za pomoc partyzánům. Po uvážení bylo zřejmé, že kněží a sestry se mají sami rozhodnout zda odejít nebo zůstat i přes zřejmé nebezpečí. Všichni se rozhodli zůstat a sdílet osud spolu s obyvateli. Dne 16. února 1943 začala podél Dźwiny pacifikační akce. V té době tam pracovali dva mariánští kněží a sedm sester eucharistek. Německé vojsko pálilo obydlí v okolních vesnicích a jejich obyvatele shromažďovalo v rosickém kostele. V tak tragických chvílích P. Leszczewicz a P. Kaszyra křtili, zpovídali, udělovali sv. přijímání, sloužili mše sv. a povzbuzovali lidi k důvěře v Boha. Na prosbu P. Leszczewicze byly sestry propuštěny z kostela, ale zůstaly na faře (vařily pro důstojníky, kněze a uvězněné v kostele). Kněží mohli odejít, ale zůstali, i když věděli, že zemřou. Lidé byli rozděleni do dvou skupin: práce schopné odvedli na nádraží v Bigosowie, a odtud je odváželi na práci do Německa (hodně z nich se pak vrátilo). Zbývající odváželi na saních do blízkých stodol, do kterých hodili granáty a následně polili benzínem a zapalovali. Tak zahynul 17. února 1943 i P. Antoni Leszczewicz a spolu s ním asi 300 lidí. Když ho odváděli před smrtí, řekl při loučení sestrám: „Bděte a modlete se“. Pozdě večer přišel P. Jerzy Kaszyra a řekl: „P. Leszczewicz nežije a zítra nebudu žít ani já“. Celou noc ležel na zemi a modlil se, následující den přinesl nejsvětější svátost a podal sv. přijímání sestrám. Zakrátko ho odvezli na saních do blízkého dřevěného domu. Tam byl upálen se skupinou asi 30 lidí; někteří zemřeli hned po vhození granátu, ostatní uhořeli za živa. Po několika dnech přenesli v noci partyzáni ohořelá těla do vykopaných zákopů a do sklepa, který byl ve dvoře a poté jej zasypali kamením a hlínou. Po skončení války byl u silnice postaven pomník, kam byly přeneseny ostatky z místa smrti P. Leszczewicze a P. Kaszyry. U této společné mohyly se rosičtí farníci modlili. Jenže místní komunistická správa to brzy zakázala. Vrátilo se pronásledování církve. Budova rosického kostela byla přeměněna na obchod se smíšeným zbožím, a jeho dvě věže byly zbourány.

Ale mariánští kněží se do Rosice opět vrátili. Skončilo dlouho trvající období pronásledování církve a byla obnovena pastorační činnost v této oblasti. Farářem farnosti je P. Antoni Loś MIC senior a následně jeho synovec P. Antoni Loś MIC junior. V Rosici je devítiletá škola, ve které vyučuje katechismu děti a mládež.

V lednu 1992 začal proces kanonizace kněží mučedníků Jerzyho Kaszyry a Antoniho Leszczewicze. V roce 1990 proběhla rekonstrukce kostela v Rosici, střecha byla pokryta plechem, bylo vsazeno 48 oken a sedmery dveře. Byl zrekonstruován oltář a zakoupeny lavice. Rekonstrukce kostela byla dokončena ke dni jejich blahoslavení 13.6.1999.